HEŘMÁNEK
LÉKAŘSKÝ
Miříkovité
(okoličnaté)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Chamomilla
recutita (L.) Rauschert
Bas.:
Matricaria recutita L.
Syn.:
M. chamomilla L. p. p.
Asteraceae
(Compositae)
Jednoletá
bylina, 10 - 80 cm. vys., aromatická.
Lodyha je vzpřímená, větvená, oblá,
lysá a listy jsou střídavé, přisedlé,
2 - 3krát peřenosečné v úzce čárkovité,
hrotité úkrojky. Květenství tvoří
jednotlivé, koncové, dl. stopkaté
úbory. Zákrov je polokulovitý, skoro
jednořadý, s podlouhlými, zelenými,
úzce hnědě lemovanými listeny a lůžko
kvetoucích úborů je duté, bez plevek.
Květy jsou se srostlými obaly, v terči
obojaké, paprsčité, kromě pestíku
pětičetné, s trubkovitou, pětizubou,
zlatožlutou korunou, květy v paprsku
samicí, jazykovité, bílé, zprvu vzpřímené,
záhy sehnuté, a to v závislosti na
vývinu plochého lůžka v kuželovité.
Kalich je jako nezřetelný lem. Tyčinky
jsou souprašné. Semeník je spodní
ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem
jsou obvejcovité, ± zakřivené nažky,
na vnitřní straně pětižebré, vně žlázkatě
tečkované, bez chmýru. V.-IX. V ČSSR
dosti hoj.; pole, úhory, návsi, pustá
místa, skládky, vinice, u cest a zdi
z nížiny do podhůří, hlav. v teplejších
oblastech, někde pospolitě. Druh roste
v Evropě a Asii, kromě nejsevernějších
oblastí (na vých. do Tibetu a střed.
Činy), z mírného pásu do severnějších
oblasti subtropů. Původní snad jen
z již. a jihových. Evropy (od Vel.
nížiny uherské) do jihozáp. Asie,
ve střed. Evropě nejspíš jako archeofyt.
Často zplaňuje i zdomácňuje. S obilním
osivem byl zavlečen do atlantské Sev.
Ameriky (dnes pěstováním i do Argentiny)
a Austrálie. Produkce plodů je značná
(± 45 000 nažek na rostlině ročně),
nažky se od zeslizovatělé pokožky
lůžka úboru snadno oddělují. -Drogou
jsou úbory (Flos chamomillae vulgaris),
se stopkou do 2 cm dl. Sbírají se
nepřekvetlé (paprsek má být rovnovážně
rozestalý a terč jasně žlutý!), aby
se usušené nerozpadávaly. Z drogy
pův. sběrové se h. stal alespoň z
poloviny pěstovanou léčivkou (hlav.
státy jihozáp., střed, a jihových.
Evropy, dále Egypt a Argentina). Náš
kultivar cv. Bohemia patří k nejlepším
na světě a je hledanou vývozní léčivou
drogou (”Chamomilla bohemica”). Velkoúborné
kultivary získané polyploidií nejsou
pro snadnou rozpadavost úborů na drogu
vhodné (náš cv. Pohořelický), vyhovuji
však k destilaci silice. Dnes je pěstování
h. od setí přes sklizen až po tříděni
plně mechanizované, Sklízet lze i
několikrát za rok, protože rostliny
rychle obrážejí a znovu kvetou. Výnos
± 2 q/ha. Ruční sběr z malých ploch,
v přírodě ho lze urychlit hřebeny.
Droga voní příjemně aromaticky a chutná
nahořkle kořenně. Obsahuje silici
(± 1% i více, ojediněle až do 3%)
s hlav. složkami jimiž jsou chamazulen
(do 20%), a-bisabolol, bisabololoxid
A, bisabololoxid B, spiroéter a jeho
izomery, farnesen a ve stopách bisabolonoxid.
Chamazulen vzniká až destilaci nebo
při přípravě nálevu působením vařící
vody z proazulenu matricinu. Obsah
chamazulenu a bisabololu závisí na
kultivaru a původu drogy; více chamazulenu
má droga z oblasti střed. Evropy a
ze severnějších oblastí, zatímco španělský
a portugalský heřmánek obsahuje více
bisabololu. Obě tyto látky a spiroétery
jsou výrazně protizánětlivé. Náš domácí
cv. Bohemia patři k bisabololoxid
A-typu, protože v jeho silici tato
složka převažuje vedle chamazulenu
a spiroéterů, zatímco a -bisabolol
je zastoupen jen nepatrně. Nemálo
významné jsou i volné glykosidicky
vázané flavonoidy, z nichž byly izolovány
aglykony apigenin, luteolin, kvercetin
a patuletin. Spazmolyticky působí
zejména apigenin. Z oxykumarinů jsou
důležité umbeliferon a protizánětlivě
aktivní herniarin. Z doprovodných
látek jsou významné hořčiny i sliz.
Droga
působí protizánětlivě
a dezinfekčně, uvolňuje křeče hladkého
svalstva, působí slabě diureticky
a diaforeticky. Užívá se při
onemocnění zažívacího
ústrojí, hlav. při žaludečních a střevních
poruchách, dále při chronických průjmech,
zánětech močových cest, nachlazení
i v rekonvalescenci. Zevně
působí rovněž dezinfekčně,
protizánětlivě a podporuje granulaci
tkáni. Droga se velmi cení
v kožním a očním lékařství i ve stomatologii,
dále při léčení hemeroidů, na výplachy,
koupele, na pokožku porušenou ozařováním
a v léčebné kosmetice. Nenahraditelná
je v dětském lékařství, protože i
u kojenců je bez nepříznivých vedlejších
účinků. H. se používá v nálevu samotný,
v čajových směsích nebo jako přísada
do kloktadel, klyzmat a koupelí.
Droga
i silice slouží k výrobě četných galenik,
hromadně vyráběných léčivých přípravků,
i v kosmetice.
HLAVÁČEK
JARNÍ
Pryskyřníkovité
Adonanthe
vernalis (L.) Spach
Bas.: Adonis vernalis L.
Ranunculaceae
Jedovatá
vytrvalá bylina, v ČSSR chráněná,
20 - 40 cm vys., s černohnědým čupřinatým
oddenkem, s květonosnými nebo jen
listnatými výhonky. Lodyha je přímá,
zpravidla jednoduchá, ± lysá, dole
šupinatá, podélně brázditá. Listy
jen lodyžní, střídavé, přisedlé, 2
- 4krát peřenosečné, s úzce čárkovitými
úkrojky, ± lysé. Květy jsou obojaké,
paprsčité, jednotlivé, koncové, s
volnými obaly. Kalich je pýřitý, ke
koruně přitisklý, z 5 obvejčitých
lístků, korunních lístků je 10 - 20,
úzce podlouhlých až eliptičných, zlatožlutých,
bez medníků. Tyčinky jsou četné, žluté.
Gynaeceum je svrchní, z četných jednoplodolistových,
± vřetenovitých, hustě nahloučených
pestíků. Za plodu je souplodí nažek
v hlávce na sloupkovitém lůžku. Nažky
jsou ± kulovitě obvejcovité, břichaté,
chlupaté, svraskale síťnaté, s postranním
háčkatým, ± přitisklým zobánkem (pův.
čnělka). IV.-V. V ČSSR roztr.; výslunné
stepní stráně, travnaté suché pahorky,
kamenité stepi a polostepi, křovinaté
svahy a světlé háje v nižších polohách
nejteplejších oblasti na alkalických
podkladech. Druh roste ze střed. Evropy
do záp. Sibiře, převážně v mírném
pásu, souvisle až k hor. toku Jeniseje
do předhoří Altaje, v areálu sledujícím
zhruba po obou stranách 50° s. z.
s. V záp. a jihozáp. Evropě se areál
rozpadá v řadu ostrůvků reliktního
charakteru. Evropská část areálu se
rozkládá převážně v oblasti panenské
květeny; pro území Československa
lze hlaváček označit jako vých. postglaciální
migrant. - Drogou je kvetoucí nať
(Herba adonidis), sbíraná bez dol.
tvrdých částí lodyh. Hlav. producentem
drogy je SSSR, pokusy s pěstováním
jsou zatím jen ojedinělé, vzhledem
k relativně omezené potřebě drogy.
Droga je světle zelená se žlutými
květy. Skladuje se v chladnu a suchu,
protože snadno vlhne, hnědne a ztrácí
účinnost. Droga je bez zápachu a chutná
ostře a slaně. Účinnými látkami jsou
prudce jedovaté kardioaktivní glykosidy,
blízce příbuzné glykosidům tropických
krutikvětů z čel. toješťovitých (rod
Strophanthus, Apocynaceae).
Jedná se o více než 10 glykosidů,
především o adonitoxin, adonitoxol,
k-strofantidin, cymarin, vernadigin
a acetyladonitoxin. Vedle kardioaktivních
glykosidů obsahuje droga flavony,
cholin a další, terapeuticky již nedůležité
složky.
Droga
účinkuje rychle,
ale krátkodobě na srdeční sval
(obdoba s glykosidy krutikvětů) a
zároveň výrazně
močopudně, takže účinné látky
se rychle vylučují a nehromadí se
v těle, jak je tomu např. u glykosidů
náprstníku. Používá se proto při
lehké srdeční nedostatečnosti jako
sedativum a antiepileptikum.
Močopudné působení je významné i baktericidním
účinkem přítomného 2,6,-dimetoxybenzochinonu
a zdá se, že v této vlastnosti bude
spočívat další terapeutické využití
drogy. Droga se používá výhradně pod
lékařskou kontrolou v nálevu, jako
tinktura nebo jako surovina hromadně
vyráběných léčivých přípravků.
Odborný
zájem o drogu se zvýšil po zjištění
jejích protirevmatických účinků. H.
jarní je tradiční léčivou rostlinou
v SSSR, odkud byl také ke konci minulého
stol. zaveden obecněji do evropské
medicíny. V lékařství je však znám
již od starověku, nejdříve jako diuretikum,
doporučované proti vodnatelnosti a
močovým kaménkům. Kdysi byla také
snaha využít pro terapii i jiné druhy
hlaváčků (rod Adonanthe), např.
h. amurský (A amurensis) nebo
jednoleté plevelové druhy hlaváčkovců
(rod Adonis), např. h. letní
(A. aestivalis), h. plamenný
(A. flammea) a h. podzimní
(A. autumnalis). Na rozdíl
od h. jarního však .obsahují mnohem
méně účinných látek. Pro rozkvět časně
na jaře jsou h. jarní i h. amurský
velmi vděčnými okrasnými trvalkami,
vhodnými zejména do vápencových skalek.
HLOH
JEDNOSEMENNÝ
Růžovité
Crataegus
monogyna Jacq.
Rosaceae
Keř
nebo až 10 m vys. strom, s mladými
větvemi skořicově hnědými. Listy jsou
střídavé, řapíkaté, s obvejčitou až
kosníkovitou, dole klínovitou, vespod
sivozelenou peřenodílnou čepelí, po
stranách s 3 - 7 úkrojky, hrubé zubatými
jen v hor. části Hlav. žilka dol.
úkrojků je k okraji čepele vydutá.
Typické tvary čepelí mají
větší listy starších větévek, (brachyblastů),
končících ostrým kolcem. Palisty jsou
převážné celokrajné. Květenství tvoři
přímé, 5 - 10 květé vrcholíky. Květy
jsou obojaké, paprsčité, na lysých
stopkách, s pětičetnými a volnými
obaly při hor. obvodu plné češule.
Ušty kalicha jsou trojhranné a korunní
lístky ± okrouhlé, bílé. Tyčinek je
mnoho, s červenými prašulky. Semeník
je spodní z 1 plodolistu a s 1 čnělkou,
srostlý s češulí. Plodem jsou ± kulovité
až vejcovité, lysé malé malvičky (hložinky),
na vrcholu s vytrvávajícími přitisklými
ušty kalicha, uvnitř s 1 jednosemenným
kamenným pouzdrem. Semeno je podlouhlé,
světle hnědožluté. V.-VI. V ČSSR dosti
hoj., křovinaté stráně, okraje a světliny
lesů, pobřežní křoviny a kamenité
svahy na různých podkladech
v
nižších polohách teplých oblasti.
Často se vysazuje a samovolně se rozšiřuje.
Areál druhu je evropskozápadoasijský,
s menší oblastí výskytu v severozáp.
Africe. - Drogami, výhradně sběrovými,
jsou květy (Flos crataegi), listy
s květy (Folium crataegi cum flore)
a plody (Fructus crataegi). Květy
a listy se sbírají zjara z bíle kvetoucích
hlohů s jednoduchými květy, nikoli
z plno- nebo červenokvětých kulturních
výpěstků, jež jsou kultivary h. obecného
(C laevigata; syn. C oxyacantha).
Otrhávají se ručně, nepřekvetlé jednotlivé
květy se stopkami, nikoli celá květenství.
Droga páchne po trimetylaminu, chutná
hořce. Květy s mladými listy se sdrhují
v rukavicích (kolce!) z větévek na
začátku kvetení. Za 1 hoď lze sebrat
± 2 kg květů a sdrhnout více než 5
kg květů s listy. Zralé hložinky se
sbírají ručně nebo sklepáváním (za
1 hod. až 10 kg). Droga nesmí obsahovat
stopky, je temně červenohnědá, tvrdá,
bez zápachu, s moučnatě nakyslou a
hořkou chutí. Plodová droga je dnes
žádána jen zřídka. Za účinné látky
drog hlohu se donedávna pokládaly
triterpenické kyseliny. Dříve se jejich
směs označovala souborně jako kys.
krategová. Jsou to kys. ursulová (65%),
krategolová (30%) a zbytek tvoří kys.
oleanolová. Dnes se soudí, že nositelem
účinku je především komplex flavonoidů
(vitexin, vitexin-4-rhamnozid, jeho
acetylovaný derivát, hyperosid, kvercetin
a rutin). Dále to jsou leukoantokyanidin,
eskulin, adenosin, adenin, guanin
a katechinové třísloviny.
Drogy
h. působí rozšíření
věnčitých tepen, snižují krevní tlak,
zlepšuji tonus srdečního svalu,
jsou tedy srdečními
toniky a sedativy. V běžném
dávkování nejsou toxické a dobře se
snášejí. Užívají se v nálevu samotné,
v čajových směsích, jako tinktura
v lihovém výtažku a jsou součásti
mnohých hromadně vyráběných léčivých
přípravků. Drogy účinkují
výborně při srdečních chorobách podmíněných
vys. krevním tlakem, při chorobné
otylosti, kornatění tepen, po mrtvicí
a k léčení jejich následků, při poškozeni
srdečního svalu po infekčních nemocech
(např. po přechozených chřipkách)
a při srdeční a oběhové nedostatečnosti
u starých lidi (součást geriatrických
přípravků). Účinky se dostavují
pozvolna a fyziologicky. Lékařství
oceňuje drogy h. teprve odnedávna,
až když se příznivé účinky opakovaně
potvrdily.
Léčivost
h. uvádí snad poprvé starořecký lékař
Dioskorides v 1. stol. Stejně hodnotné
drogy skýtá také již výše zmíněný,
stínomilnější h. obecný, s čepelemi
± obvejčitými a peřenolaločnými, po
stranách s 1 - 3 tupě zubatými úkrojky,
jejichž hlav. žilka je k okraji čepele
vypouklá. Brachyblasty nekončí kolcem
a semeník je ze 2 - 3 plodolistů,
s týmž počtem čnělek a jednosemenných
kamenných pouzder v tmavočervených
malvičkách. Je to evropský druh, rostoucí
z Francie a jihových. Anglie do již.
Švédska a Lotyšska k záp. okraji Černého
moře a ze severozáp. Španělska do
Itálie. Ve sběrových drogách h. se
mohou ovšem objevit květy, listy nebo
plody i jiných našich domácích bělokvětých
druhů a poddruhů i jejich kříženců.
Kvalita drog tím netrpí.
HLUCHAVKA
BÍLÁ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Lamium
album L.
Lamiaceae
(Labiatae)
Vytrvalá
bylina s plazivým, bohatě větveným
oddenkem, s krátkými pod- i nadzemními
kořenujícími výběžky, s květonosnými
prýty, pýřitá, dole olysalá, 20 -
80 cm vys. Lodyhy jsou přímé až vystoupavé,
čtyřhranné, chudě větvené, tlusté,
často fialové a listy křižmostojné,
řapíkaté, s vejčitou až vejčitě podlouhlou,
srdčitou až zaokrouhlenou, dl. zašpičatělou
a hrubě nebo vroubkovaně pilovitou
čepeli. Květenství tvoří 3 - 6 úžlabních
kulovitých lichopřeslenů, hor. sblížených,
dol. oddálených, složených ze 6-12
(16) květů. Květy jsou obojaké, souměrné,
s rozlišenými‘ a srostlými obaly.
Kalich je zvonkovitý, v dol. polovině
rozčleněný v 5 kopinatých zubů s šídlovitou
špičkou a koruna tlamatá. Špinavě
bílá, s trubkou navenek zřetelně
prohnutou,
s hor. pyskem přílbovitým, dol. se
2 postranními šídlovitými výčnělky
a se střed. lalokem vykrojeným. Tyčinky
jsou dvoumocné, přední delší než zadní.
Semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
synkarpický a dvoupouzdrý, záhy se
zaškrcující ve 4 jednosemenné části.
Plodem jsou 4 jehlancovitě trojhranné,
hladké, olivově zelené tvrdky. IV.-X.
V ČSSR hoj.; křoviny, rumiště, skládky,
okraje lesů, příkopy, pole (často
obtížný plevel), návsi, opuštěné půdy,
u cest a zdi z nížiny do hor. Druh
roste v Eurasii (kromě vých. Asie),
převážně v mírném pásu, na jihu jen
v horách (z oblasti Kavkazu do Orientu).
Zavlečené v Irsku, na Islandě a v
Sev. Americe. V areálu hlav. na hnojených
půdách, v podhůří a horách na odpočívadlech
dobytka, v některých oblastech nížiny
chybí. Pův. snad jen v horách vých.
Evropy a záp. Asie. - Drogou jsou
koruny s tyčinkami, bez kalichů (Flos
lamii). Droga je výhradně sběrová
a vzhledem k pracnosti sběru drahá
a na trhu vzácná. Zkušený sběrač natrhá
v zapojeném porostu za 1 hod nejvýš
150 g květů.
Jsou choulostivé na namačkání, rychle
se zapaří a hnědnou. Dobrá droga je
krémově bílá, s jemnou medovou vůní,
zprvu chutná slizovitě a nasládle,
později nahořkle. Je příkladem rostlinného
léčiva, působícího celým souborem
látek. Kromě cholinu a biogenních
aminů (histamin, tyramin, metylamin)
jsou to hlav. flavonové glykosidy
(izokvercitrin, kemferol-3-glukosid,
kemferol-4-glukosid, tzv. lamiosid).
Dále jsou přítomny slizy, kyselina
kávová a chlorogenová, katechinové
třísloviny a stopy (0,05%) silice
vonící po včelím vosku. Přítomnost
saponinů a alkaloidů v droze, uváděná
literaturou, nebyla nověji potvrzena.
V
lidovém léčitelství je hluchavkový
květ známým ”krev
čistícím” prostředkem, doporučuje
se jako ranní zdravotní čaj, k
léčení chorob ledvin a močových cest,
při zánětech hor. cest dýchacích a
při nervových potížích provázených
depresemi a nespavostí. Droga
se používá samotná nebo v čajových
směsích jako nálev. Zevně se doporučuje
lidově k obkladům
na obtížně se hojící rány, na vředy
a vyrážky. Z těchto starých
lidových indikací převzalo lékařství
jen některé, např. použití drogy samotné
v nálevu nebo v čajových směsích při
chorobách močových cest, protože droga
působí jako mírné diuretikum nedráždící
ledviny a jako dezinficiens. Znamenitě
účinkuje při
prostatických potížích a je
vhodná ke zmírnění předmenstruačních
migrén. Droga je součástí některých
hromadně vyráběných léčivých přípravků,
hlav; v homeopatii k léčení chorob
močových cest.
Jako
léčivá rostlina se h. bílá objevuje
až v bylinářích z počátku novověku,
a to i jako kosmetikům k přebarvování
vlasů naplavo. Mladičké, ještě nekvetoucí
rostliny patří k jarním polévkovým,
salátovým a špenátovým bylinkám. Z
natě h. bílé lze získat žluté barvivo.
Obdobné léčivé účinky jako h. bílá
mají mít údajně i květy (koruny) h.
nachové (L purpureum), s květy
růžově červenými, rostoucí v Evropě
v týchž ekologických podmínkách jako
h. bílá, a květy pitulníku žlutého
(Galeobdolon luteum; syn. Lamium
galeobdolon subsp. vulgare),
se žlutými květy, rostoucího ve vlhčích
lesích Evropy, kromě krajního sev.
a jihu. Jejich terapeutická hodnota
je však údajně nižší, nebyla však
nověji zkoumána.
HOŘEC
ŽLUTÝ
Hořcovité
Gentiana
lutea L.
Gentianaceae
Vytrvalá
bylina, lysá, 50 - 140 cm vys., s
tlustým, rozvětveným, vrásčitým kořenem,
nahoře s příčně kroužkovanou kořenovou
hlavou (oddenkem). Lodyha je jednoduchá,
přímá, tlustá, dutá, ± rýhovaná. Listy
jsou vstřícné, ± přisedlé, s šir.
eliptičnou až kopinatou, celokrajnou
a sivou čepelí, s 5 - 7 nápadnými
podélnými žilkami.
Květenství je hroznovité z úžlabních
svazečkovitých vrcholíků, složených
ze 3 - 16 stopkatých květů. Květy
jsou obojaké, kromě pestíku většinou
pětičetné, se srostlými obaly. Kalich
je blanitý, bledožlutý, jednostranně
rozeklaný a koruna kulovitá, zlatožlutá,
s lysým ústím, skoro až ke spodině
členěná v 5 - 6 trojžilných cípů.
Tyčinky jsou vetknuty do korunní trubky.
Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů
a jednopouzdrý. Plodem je ± kuželovitá,
přehrádkosečná tobolka s četnými čočkovitými,
drobnými, blanitě vroubenými semeny.
VI. - VlIl. V ČSSR není pův., nejbližší
naleziště v Alpách a v horách Zakarpatské
Ukrajiny. Druh roste roztr., často
pospolitě v horském až alpínském stupni
v pohořích již. a střed. Evropy a
záp. Malé Asie (pastviny, suti, skalnaté
svahy, křovinaté stráně a nehnojené
louky), převážně na vápencových podkladech.
Na mnoha nalezištích byl však sběrem
drogy nebo přenášením rostlin do kultury
vyhuben. H. žlutý se řadí spolu s
h. nachovým (G. purpurea),
h. tečkovaným (G. punctata),
h. panenským (G. pannonica)
a dalšími ze sekce Gentiana (Coelanthe),
jež představuje souborem taxonomických
znaků, včetně rozšíření druhů a jejich
ekologii i karyotypem, snad vývojově
nejstarší skupinu v rodě Gentiana.
Uvedené druhy skýtají stejně hodnotnou
drogu jako h. žlutý. - Drogou jsou
podélně brázdité kořeny a kroužkované
kořenové hlavy (Radix gentianae),
sbírané z přírodních porostů, popřípadě
v posledních letech i z kultur. Zatím
je na trhu převážně droga z balkánských
států, Francie a ze Španělska. V Československu
i v jiných státech jsou skoro všechny
tamní druhy hořců zcela chráněné (z
farm. důležitých druhů u nás planě
h. panenský a h. tečkovaný), bude
proto nutné pěstitelské plochy hořců
rozšířit Pěstováni h. v polních podmínkách
je však obtížné pro pomalé
a nepravidelné vzcházení, pomalý růst
a několikaletý pěstební cyklus, což
umožňuje sklizeň kořenů nejdříve po
3 letech. Nadějnější jsou zatím polokultury
ve vhodných podhorských a horských
oblastech, do 800 m n. m. Z 1 a lze
získat asi 1 q kořenů. Droga je světle
hnědá, na lomu rovná, kořenně voní,
zprvu nasládlá chuť se vzápětí mění
v trvale a výrazně hořkou. Na trhu
je většinou droga fermentovaná, ale
i dobře usušená a skladovaná droga
postupně samovolně fermentuje, aniž
by ztrácela účinnost. Fermentovaná
droga (vzniká tím, že se kořeny před
sušením nechají několik dnů na hromadách)
je tmavě červenohnědá, silně aromatická,
ale méně hořká než droga nefermentovaná
(bezprostředně po sklizni sušená).
Účinnými látkami jsou hořčiny, z nichž
je zastoupen především genciopikrosid
(2 - 4 %), amarogentin (0,05 - 0,3
%), amaropanin a sverciamarin. Droga
má číslem hořkosti dosahovat hodnot
nejméně 10 000! Hořkostí vynikají
zejména amarogentin, jehož číslo hořkosti
je 58 000 000 (tj. 1 díl amarogentinu
v 58 miliónech dílů vody chutná ještě
hořce). Genciopikrosid je, ač nejbohatěji
zastoupen, daleko méně hořký, protože
má číslo hořkosti ”jen” 12 000. Droga
dále obsahuje trisacharid gencianózu
a genciobiózu, žlutá barviva gentisin
a izogentisin, flavonové glykosidy
a
pyridinové alkaloidy (např. gencialutin
a gencisianamin).
Droga
je v lékařství i lidovém léčitelství
klasické amarum.
Působí souborem hořčin a dalších látek
velmi příznivě
na zažívání reflektorickým drážděním
žaludku. Již za 10 - 20 minut
po požití vyvolává pocit chuti a hladu,
protože zvyšuje
vylučováni žluči, žaludečních šťáv,
činnost slinivky a střev. Doporučuje
se zejména v rekonvalescenci. Neúměrné
množství vyvolává pocity dávení. Droga
se nejčastěji užívá jako tinktura
nebo extrakt po kapkách nebo jako
nálev samotná či v čajových směsích.
Je také součástí některých hromadně
vyráběných léčivých přípravků. Hoj.
se doporučuje také ve zvěrolékařství
k odstraněni nechutenství.
Vyšší
než ve farmacii je spotřeba fermentované
drogy v likérnictví k výrobě hořkých
žaludečních likérů a aperitivů. Droga
byla zavedena do terapie snad již
ve starověku, obecně byla používána
až do 16. stol. a je významná i dnes.
CHRPA
POLNÍ (”MODRÁK”)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Cyanus
segetum J. Hill
Syn.:
Centaurea cyanus L.
Asteraceae
(Compositae)
Jednoletá
až ozimá bylina, zřídka dvouletá,10-80
cm vys. šedozelená, pavučinatě vlnatá.
Lodyha je přímá, hranatá, většinou
větvená. Listy jsou střídavé, kopinaté,
přízemní v řapík zúžené, lyrovitě
peřenoklané až peřenosečné, dol. lodyžní
přisedlé a oddálené zubaté, hor. rovněž
přisedlé, čárkovité a celokrajné,
žilky konči na okraji čepelí černou
tečkou. Květenství tvoří koncové úbory
na hlav. lodyze a jejich větvích.
Zákrov je vejčitě válcovitý, střechovitý,
s podlouhlými listeny, se suchomázdřitým
úzkým hnědým nebo tmavým lemem, na
okraji nepravidelně pilovitým a stříbřitým.
Lůžko úborů je plevkaté. Květy jsou
kromě pestíku pětičetné, se srostlými
obaly, všechny dl. trubkovité, blankytně
modré, zřídka bílé, růžové nebo tmavofialové,
obvodové jalové, silně zveličelé,
paprskující, šikmo nálevkovité, pětiklané,
± souměrné, v terči jsou obojaké a
fialové. Tyčinky jsou souprašné. Semeník
je spodní ze 2 plodolistů, jednopouzdrý.
Plodem jsou válcovité, pýřité, modrošedé
a běloproužkaté, na vrcholu bílé nažky,
s dvouřadým rezavým chmýrem, vzniklým
přeměnou prvotně nezřetelných uštů
kalicha. VI.-X. V ČSSR roztr.; polní
plevel, zejména v ozimech, v jetelištích,
ve výsevech řep, úhory, rumiště, skládky,
polní cesty a železniční i silniční
náspy z nížiny do podhůří. Dnes rozšířením
kultury obilí jako skoro kosmopolitní
plevel. Chybí v sovětské Střed. Asii
a na Sibiři. Ve střed. Evropě nejspíš
jako archeofyt, čištěním osiva obilí
a používáním herbicidů na silném ústupu
(obdobně jako koukol polní - Agrostemma
githago). Pův. nejspíš jen v jihových.
Evropě, na Sicílii a v Před. Asii,
kde roste na stepích a skalnatých
svazích, daleko od sídlišť i obilních
kultur. - Drogou jsou sytě modré květy
paprsku úborů (Flos cyani) nebo celé
úbory (Anthodium cyani). Sbírají se
v létě za suchého počasí ručně; sběr
je pracný, za l hod. lze sebrat nejvýš
100 g květů či l kg úborů. Především
květy se nesmějí mačkat. Drogy, jsou-li
dobře sbírané a sušené, neztrácejí
sytě modrou barvu, jsou bez vůně s
nasládlou, poněkud stahující chutí.
Zatím jsou na trhu drogy z balkánských
států a SSSR. Bude-li se droga požadovat
i v budoucnu, bude nutno přejít k
pěstování. Obě drogy se používají
dnes především jako vzhledové, k zlepšení
barevnosti čajových směsí, popřípadě
nakuřovacich prášků. Drogy neobsahuji
fyziologicky výrazněji účinkující
látky. Modrou barvu podmiňuje glykosidicky
vázaný cyanin. Dalšími glykosidy v
drogách jsou centaurin a cichoriin.
Mezi doprovodné látky patří sliz,
cukry a organické kyseliny. Dříve
uváděné alkaloidy nebyly nověji potvrzeny.
Polyiny a polyeny (centaur X a centaur
Y), izolované z natě, jsou obsaženy
také v listenech zákrovů, tedy i v
droze z celých úborů. Rovněž pravděpodobná
je i přítomnost lignanového glykosidu
arktiinu.
V
lidovém léčitelství se droga považovala
za prostředek
močopudný i ”krev čistící”.
Používala se v nálevu, který se také
doporučoval k
výplachům očí při zánětech spojivek
(pravděpodobně pro jasně modrou barvu
květů ch. se tomuto účinku věřilo).
Dnešní lékařství od používání drog
z ch. upouští, protože pro lidové
indikace má prostředky účinnější.
Chrpové drogy jsou v podstatě pro
terapii již obsoletní, zbývá
jen jejich výše zmíněná estetická
hodnota při úpravě některých čajových
směsí.
Modré
barvivo z květů se dříve mísilo s
kamencem k získání sytě ultramarínové
barvy nebo se usušené květy uhnětly
s hustou klovatinou v těsto; obojí
se používalo k barvení látek. V okrasném
zahradnictví jsou známé jak nízké
a bohatě rozvětvené formy s malými
úbory, tak i ”plnokvěté” formy s květy
v terči
podobnými vel. nálevkovitým květům
v paprsku. Všechny květy jsou modré,
bílé, bledě růžové nebo purpurově
fialové. Neplnokvěté bílé a růžové
formy se pěstovaly v zahradách již
ve středověku.
|